Příběh očima dítěte

Máma s tátou se hádali. Nejdříve to bylo v noci, když si mysleli, že se sestrou spíme. My jsme ale nespali. Lehli jsme si k sobě a brečeli do polštáře. Trvalo to dlouho, nemohli jsme v noci spát. Pak nám řekli, že se rozvedou. Že už spolu nemůžou být. Ale prý se nás to netýká. Ale nás se to týká! Už to nebude jako dřív. Teď se nás jeden i druhý ptají, jestli chceme být s tátou nebo s mámou. Ale my chceme být s oběma.
Táta se odstěhoval. Máma říká, že má nějakou ženskou, že nás nemá rád a nechce s námi být. Když jsme s tátou, říká, že máma a babička ho nenechaly žít.

Máma s tátou nás vzali do cukrárny. Oba. Říkali, že se nechtějí hádat, nechtějí, aby nás to trápilo. Prý na tom budou pracovat. S psychology. My tam máme chodit taky, ale prý si s nimi nemusíme jen povídat. Budeme si prý hrát, dělat divadlo, natáčet film. Ani mně, ani ségře se nechtělo.

První setkání bylo divné. Jmenovalo se to tam Spondea. Byli tam 4 dospělí a 10 dětí. Jejich rodiče se prý taky hádají. Prý se i perou. Hráli jsme hry na seznámení, ale všechny děcka jsem si stejně nepamatoval. Pak jsme představovali pantomimu – ukazovali jsme třeba nějaké zaměstnání beze slov. Já byl lupič, sestra byla policajt. Poznali to. Bylo to docela dobrý, těšili jsme se na další setkání. Pojmenovali jsme se Mimoni. Jako ti od Grůa.

Další neděle byla v pohodě, už jsme se trochu znali, byli jsme i na zahradě. Začali jsme pracovat na scénáři. To je příběh, jak se bude odehrávat na divadle. Trénovali jsme to a na předposledním setkání to přehráli rodičům. Plakali a ptali se, jestli jsme to dělali fakt sami.

Na posledním, osmém, setkání máma s tátou měli zase takový příběh pro nás. Měli tam naše fotky a lepili je na velký papír. Mluvili o tom, jak se měli rádi, jak byli rádi, když jsme se jim narodili. Pak mluvili o tom, že už si nerozumí a jdou od sebe. Sestra brečela, ale já ne. Říkali, že se už nebudou tolik hádat.
Pravda je, že se hádají méně. Ale taky se teď skoro vůbec nebaví. Ale říkají nám, že si píšou přes e-mail. Každopádně když mámě a babičce popisujeme, že jsme byli s tátou v Aquaparku nebo na horách, už se nevztekají. Ani táta teď nemluví škaredě o mámě.

Je nám pořád líto, že se rozvádějí. Lepší by bylo, kdyby byli spolu. Ale už to asi nepůjde. Někdy se nám stýská po děckách (Mimoních). I po těch dospělých, byla s nimi legrace. Jsem rád, že jsme tam chodili, byli to úplně jiní psychologové, hlavně jsme si hráli a nemuseli pořád mluvit.

Kryštof, 13 let

 

Příklad dobré praxe

Na naši organizaci se obrátila matka chlapce a dívky ve věku 6 a 10 let. Rodiče byli rozvedeni 5 let a dlouhodobým problémem byl styk dětí s otcem. Matka popisovala velký strach dětí z otce, odmítání trávení víkendu a vůbec času s ním. Zdrojem tohoto stavu mělo být dle matky nerespektování potřeb a pocitů dětí ze strany otce. Matka vycházela z přesvědčení, že prožívání dětí významně ovlivňuje nejenom jejich prožívání, ale váže na sebe celý specifický přístup k nim samotným. Děti se stýkaly s otcem pouze na několik málo hodin měsíčně v domácnosti matky. Po konzultaci s oběma rodiči individuálně bylo zřejmé, že mezi rodiči panuje partnerský konflikt a zranění, která si s sebou nesou z partnerského vztahu a i nadále ovlivňuje jejich rodičovský vztah a role.

Rodiče v rodičovské skupině pracovali na tématech, kterých se právě program Dítě v centru dotýká, a dostali mnoho prostoru pro ošetření témat a potřeb, která v minulosti nemohla být kvůli jejich narušené komunikaci a vztahu ošetřena. Otec se do velké míry stáhl z nadměrného tlaku na matku a začal se k ní chovat spíše podpůrně a s pochopením. Vzájemně se dokázali ocenit za jednotlivé kroky, které směřovaly ke zklidnění situace v rodině. Začali se na sebe otáčet s důvěrou ve chvílích, kdy se vzájemně potřebovali podpořit ve svých rodičovských rolích (např. matka potřebovala podpořit v direktivnějším přístupu k dětem), případně vyvstala potřeba sjednotit svůj přístup směrem k dětem. Matka tím získala více důvěry ve vzájemný rodičovský vztah, tím ustoupila její úzkost a potřeba zaštiťovat se množstvím diagnóz směrem k dětem. Co bylo jedno z nejdůležitějších dovedností, které rodiče v průběhu programu nabyli, byla jejich schopnost oddělit svoje partnerské vztahování a zranění od jejich společného rodičovského vztahu.